Zjevení Panny Marie v La Salette
Koho si Matka Boží volí, aby se mu zjevila? Obvykle to jsou chudí lidé. V La Salettě dvě děti Maximin Giraud a Mélanie Calvatová.
Maximinovi bylo 11 let. Jeho otec, pan Giraud, byl kolářem v Corpsu. Byl to člověk, který ve svém životě nepotřeboval Boha, ani po dlouhá léta nechodil do kostela. Po smrti své první manželky, matky Maximina, se oženil podruhé, ale manželství nebylo příliš šťastné. Maximin byl odkázán sám na sebe. Škola tehdy nebyla povinná, proto do ní Maximin nechodil a už vůbec na náboženství. Většinu svého života trávil hrami a pasením koz. Jeho přirozená nezodpovědnost a roztěkanost se jednoho dne stala příčinou úhynu zvířete, které měl na starost. Proto když 14. září 1846 Pierre Selme, hospodář z Ablandis (jedné ze 13 osad obce La Saletta), prosil pana Girauda, aby mu jeho syn vypomohl jeden týden s pasením dobytka, ten velmi váhal. Nakonec se dal přesvědčit a Maximin se odebral spolu s Pierrem Selmem do Ablandins.
Právě zde se Maximim setkává, poprvé 17. září 1846, s Melánií Calvatovou. Stejně jako on se narodila v Corpsu, ale byla o čtyři roky starší než Maximin. Stejně jako on nechodila do školy, a tedy ani na výuku náboženství. Proto nebyla připuštěna k prvnímu svatému přijímání. Její otec, pan Mathieu, zvaný Calvat, byl dřevorubcem, pod jeho rukama se kmeny proměňovaly na trámy a prkna. Při velké nezaměstnanosti a početnosti jeho rodiny, která měla devět členů, musel hledat další možnosti výdělku. Právě proto musela Mélanie od dětství pracovat. Nejčastěji pracovala jako pasačka v okolí Corpsu, např. v Sainte-Luce, Quet-en-Beaumont a dalších osadách. Po celé září roku 1846 sloužila v rodině Praových v Ablandins.
Dům Melánie
Poselství
"Přistupte blíže, děti moje! Nebojte se! Jsem tu, abych vám oznámila velkou novinu.
Jestliže můj lid neuposlechne, budu muset uvolnit rámě svého Syna. Je tak silné a těžké, že ho už déle nemůžu udržet. Už tak dlouho za vás trpím. Nemá-li vás můj Syn opustit, musím ho neustále prosit. Ale vy na to nedbáte. I kdybyste se sebevíc modlili, nikdy nebudete schopni vynahradit mi to, co jsem pro vás vytrpěla. Dala jsem vám šest dnů k práci, sedmý den jsem si vyhradila pro sebe, ale lidé mi jej nechtějí dopřát. Proto je paže mého Syna tak těžká. Rovněž ti, co jezdí s vozy, nedovedou klít, aniž by do toho nemísili jméno mého Syna. Tyto dvě věci tolik zatěžují Jeho rámě.
Zkazí-li se sklizeň, pak vaší vinou. Ukázala jsem vám to loni na bramborách, ale vy jste si z toho nic nedělali. Ba naopak. Když jste nacházeli zkažené brambory, kleli jste a brali jste nadarmo jméno mého Syna. Budou se kazit dál a letos o Vánocích už jich nebude."
Slovo "brambory", "pommes de terre", však vzbudilo Mélaniinu pozornost, protože brambory se v místním nářečí nazývají "las truffas" a slovo "pomme" má ve zdejším nářečí pouze význam "jablko". Obrátila se proto k Maximinovi, aby jí to vysvětlil. Avšak Krásná Paní ji předešla:
"Ach, děti moje, vy nerozumíte francouzsky, počkejte, povím vám to jinak."
A Krásná Paní totéž pověděla dětem v jejich nářečí, užívaném v okolí Corpsu: "Si la récolta se gasta, é i re qué per vous aoutrés. Vous l'ai'ou fa véiréľan passa per las truffas ..."
A pokračovala dále: "A quéou qua dé bla..."
"Kdo má obilí, ať ho ani nerozsévá. Všechno, co zasejete, sežerou červi, a vzejdou-li z něho nějaké klasy, při výmlatu se rozpadnou v prach. Nastane veliký hlad. Dříve než nastane, malé děti mladší sedmi let budou dostávat zimnici a budou umírat v náručí osob, které je budou chovat. Ostatní budou trpět hladem. Ořechy se zkazí, hrozny shnijí."
Krásná Paní mluvila dále, ale najednou ji slyšel pouze Maximin. Mélanie sice viděla pohyb rtů, ale nic neslyšela. Za nějakou chvíli ji zase slyšela pouze Mélanie, zatímco Maximin si pohrával se svým kloboukem a koncem své hole posouval kamínky, protože tentokrát neslyšel nic on. Krásná Paní svěřila každému z nich tajemství. Poté její slova vnímaly opět obě děti:
"Jestliže se lidé obrátí, kamení a skály se promění v obilí a brambory se samy zasadí do země. A vy, děti moje, vykonáváte dobře své modlitby?"
"Ne, Paní, nevalně!" přiznali oba pasáčci.
"Ach, děti moje, je nutné modlit se každý večer a každé ráno. Nebudete-li mít čas, pomodlete se alespoň Otčenáš a Zdrávas. Budete-li moci, modlete se více.
V létě chodí na mši svatou jen několik starších žen. Ostatní pracují v neděli celé léto. A v zimě, když nevědí, co s časem, chodí do kostela, jen aby si tropili posměch z náboženství. V postní dny se sbíhají k řeznictví jako psi.
Moje děti, už jste někdy viděly zkažené obilí?"
"Ne, Paní, neviděly", odpověděly ihned.
"Ty však, mé dítě (Maximine), jsi je přece jednou musel vidět, se svým otcem u Coinu. Muž hospodařící na tom pozemku pravil tvému otci: ‚Pojďte se podívat na mé obilí, jak se kazí.‘ Vy jste tam šli, tvůj otec pak vzal dva nebo tři klasy do rukou, třel je v dlaních a ony se rozpadly v prach. Když jste se potom vraceli a byli jste asi jen půl hodiny cesty od Corpsu, tvůj otec ti dal kousek chleba se slovy: ‚Tu máš, synku, jez letos chleba, neboť nevím, zdali ho bude kdo jíst napřesrok, bude-li se obilí takhle kazit.‘"
"Ach, ano, Paní, opravdu tomu tak bylo!" odpověděl Maximin. "Teď si na to vzpomínám. Před chvílí jsem si na to vůbec nevzpomněl."
Krásná Paní skončila svou řeč znovu francouzsky:
"Nuže, mé děti, oznamte to všemu mému lidu."
Pak se Krásná Paní přiblížila a děti ji nechaly projít mezi sebou. Jedním krokem překročila potůček a ubírala se dále, aniž by se ohlédla, a opakovala:
"Nuže, mé děti, povězte to všemu mému lidu!"
Vše bylo řečeno. Krásná Paní vystoupila po klikaté stezce na vrchol pahorku zvaného "Malý" (dnes je na této stezce postavena křížová cesta), kde se vznesla do výše asi jednoho a půl metru. Děti, které za ní běžely, se postavily před ni. Krásná Paní nejprve pohlédla k nebi, potom k zemi. Pak se obrátila k jihovýchodu a "začala splývat se září, jež ji obklopovala", nejprve hlava, ramena, pak pomalu celé tělo. Maximin už neviděl nic než růži, která zdobila její botu. Chtěl ji utrhnout, ale jeho dlaň zůstala prázdná. Ohnivá koule zmizela a Mélanie se první odvážila přerušit mlčení: "Třeba to byla nějaká veliká světice?" - "Kdybychom to bývali věděli dříve," odpověděl Maximin, "mohli jsme ji poprosit, aby nás vzala s sebou." Děti nerozpoznaly, s kým se to v horách setkaly.
Co následovalo
Novina se šířila velmi rychle. Poutníci, zvědavci, nevěřící i pozorovatelé přicházeli, aby se obou vizionářů vyptávali, vyhrožovali jim a snažili se je usvědčit při sebemenším rozporu. Byli mezi nimi novináři, zástupci státních orgánů, ale hlavně vyšetřovací komise pověřená grenobelským biskupem. Z právního hlediska příslušelo jedině jemu, aby se k celé věci vyjádřil. Proto zveřejnil 9. října 1846 list zakazující jeho kněžím o této události mluvit do té doby, dokud sám věc neposoudí "po důkladném a přísném prozkoumání". Biskup se skutečně nechal průběžně informovat o všem, co se děje na hoře zjevení a jak se chovají obě děti. Abbé Mélin, farář hlavního města kantonu, mu podával podrobné informace. Zatím se vyšetřovatelé snažili shromáždit a uspořádat všechny zprávy o zjevení, o svědcích a o průběhu všech událostí, které následovaly. Materiály byly předány komisi, jež byla záměrně sestavena z příznivců i odpůrců zjevení.
Brzy na horu zjevení začalo přicházet mnoho poutníků.
Komise, jíž předsedal grenobelský biskup, se seznámila se všemi výsledky vyšetřování, vyslechla obě děti i lidi zodpovědné za jejich výchovu a ponechala prostor všem, kteří měli jakékoli výhrady. Její úsudek byl přesvědčivý: "Děti nebyly oklamány, ani neklamou. I kdyby chtěly podvádět, nebyly by schopny si něco takového vymyslet." Biskup byl o pravosti zjevení přesvědčen již roku 1847. Nicméně velmi rozvážně pokračoval ve shromažďování informací a v konzultacích další čtyři roky. V této době již ve vyšetřování pokračovali i další lidé.
Na tomto místě připomeňme sice neoficiální, ale přesto významné práce dvou knězů, otce Lagiera, který pocházel z Corpsu (únor 1847), a otce Lamberta z Avignonu (květen 1847). Oba se vyptávali dětí v místním nářečí a s úzkostlivou přesností zaznamenávali jejich odpovědi. Bylo by možné a jistě i vhodné citovat ještě mnoho dalších takovýchto záznamů (srov. Jean Stern, La Salette, Documents authentiques, Desclée de Brouwer, Paris 1980). Shodné je pro ně následující: Výpovědi dětí se vždy shodovaly, ačkoli ty jinak nebyly schopny cokoli se naučit nazpamět, a poselstvi opakovaly stále nejen v nářečí, ale i ve francouzštině - bez jediné chyby.
Dne 19. září 1851 píše grenobelský biskup, mons. Philibert de Bruillard, svůj věroučný pastýřský list. Jeho nejdůležitější část zní takto: "Usuzujeme, že zjevení Panny Marie dvěma pastevcům dne 19. září 1846 na jedné hoře alpského pásma, příslušející k farnosti La Saletta a spravované arciknězem z Corpsu, nese v sobě všechny známky pravosti a že věřící mají oprávněné důvody uznávat je za nepochybné a pravé."
Grenobelský biskup,
mons. Philibert de Bruillard
V dalším pastýřském listu z l. května 1852 oznámil grenobelský biskup nutnost vybudování svatyně na hoře zjevení a zároveň povolal do La Saletty skupinu diecézních misionářů za účelem zajištění duchovní péče v této svatyni. Základní kámen kostela byl položen 25. května 1852 a stavební práce trvaly až do roku 1865. Dne 20. srpna 1879 byl kostel posvěcen a byl mu udělen titul "baziliky", tedy privilegovaného místa shromažďování Božího lidu. Skupina kněží, jež zde působila, se postupně stala řeholní komunitou a následně potom misijní kongregací papežského práva, nesoucí název Misionáři Matky Boží z La Saletty (ke konci září roku 2004 čítala tato kongregace 926 členů, působících po celém světě: na obou amerických kontinentech, na Filipínách, v Evropě, v Africe a na Madagaskaru). Současně s touto kongregací se vyvíjela také kongregace Sester misionářek Matky Boží z La Saletty.
Maximin a Mélanie své poslání splnili. Nový grenobelský biskup mons. Ginoulhiac celou situaci zhodnotil takto: "Poslání lasalettských pasáčků je u konce, úkol církve právě začíná." Nesčetný je dnes počet mužů a žen všech národů a ras, kteří našli v poselství z La Saletty cestu k obrácení, prohloubení víry, zdroj síly pro svůj každodenní život i pro své nasazení žít s Kristem a v Kristu ve službě bližním.
ZDROJ : lasalette.cz